Autorka článku: Ing. Klára Lorencová, kurátorka exotických užitkových rostlin Botanické zahrady Praha
Adventní čas provoněný skořicí, vanilkou, perníčkem a svařeným vínem je pro většinu z nás obdobím radosti – a pro botaničku také obdobím fascinace. V každém těstě, v každé kořence a v každé vůni se totiž ukrývá příběh rostlin, které k nám často urazily půl světa.
Když běžný smrtelník sáhne po vanilce, kardamomu či hřebíčku, prostě jen sype. Botanička však dobře ví, že v jednom těstě se nám setkává koření ze tří botanických čeledí – popínavá liána, nenápadná bylina a tropický strom. A také tři rozdílné rostlinné orgány, které se díky lidské šikovnosti proměnily v aromatické poklady.
A tak až budete tvarovat vanilkové rohlíčky, zkuste si vzpomenout, že jejich vůně pochází ze středoamerické orchideje. Vanilka je vlastně plodem popínavé liány s květy, které ve své domovině dokáží opylit jen tamní včely. Všude jinde musí člověk sáhnout ke zdlouhavému ručnímu opylování. Výsledkem je tobolka – nikoliv lusk – jež projde náročným zpracováním, aby začala vonět tak, jak ji známe. Není divu, že patří k nejdražším kořením světa.
Hned za vanilkou stojí v žebříčku nejdražších koření kardamom. Pochází z příbuzenstva zázvoru a domov má v horách jihozápadní Indie. Na první pohled jde o nenápadnou bylinu s drobnými květy ukrytými dole u báze rostliny. Právě z nich vznikají malé tobolky – a sběrači musí být při jejich ručním sběru patřičně ohnutí.
Tato dřina však stojí za to: kardamomová semena provoní pečivo, masalu, kávu i řadu tradičních pokrmů. Jeho chuť je jemná, teplá, a přitom výrazně exotická.
Hřebíček patří mezi největší botanické zvláštnosti. Jde totiž o nerozvitá poupata stromu hřebíčkovce původem z Moluk, který se dnes pěstuje také na Zanzibaru či Madagaskaru.
Jeho vůně nás během adventu přenese rovnou do tropů. Ať už jej přidáte do svařeného vína, perníčků či jablečného štrúdlu, okamžitě promění kuchyň v orientální tržnici. Díky silicím má hřebíček i tradiční léčivé využití – zejména při bolesti zubů, což se může v období sladkého mlsání hodit víc, než by se zdálo.
Bez zázvoru by nebyl perník ani zázvorky. A přesto je tato rostlina mistrem botanického klamu. To, čemu říkáme „kořen zázvoru“, je ve skutečnosti oddenek – přeměněný podzemní stonek, z něhož čerpá rostlina energii během období sucha. Skutečný stonek vlastně vůbec nevidíme: to, co tak vypadá, jsou srostlé báze listů.
Ať už tedy sáhnete po mletém zázvoru, nebo čerstvém, který patří k zimním pomocníkům při nachlazení či potížích se žaludkem, vězte, že držíte rostlinu s překvapivě komplikovanou stavbou.
Skořicovníky rostou v tropech Asie a Tichomoří ve více než dvou stech druzích. Jako koření se používá vnitřní část borky několika z nich. Za nejkvalitnější je považován skořicovník pravý původem ze Srí Lanky. Jeho kůra je tenká, křehká a stáčí se do jemných vrstviček tvořících typické „ruličky“.
Na rozdíl od skořicovníků čínských či vietnamských má velmi jemnou chuť a neobsahuje kumarin. Sklízí se z nejméně tříletých větví – teprve tehdy se v nich rozvine plné aroma. V tropech se jako koření používají dokonce i listy, podobně jako u nás bobkový list. A není divu: skořicovníky i vavříny totiž patří do stejné čeledi.
Badyáník pravý je strom z jihovýchodní Asie a patří k nejstarším kvetoucím rostlinám vůbec. Jeho hvězdovitá souplodí nejsou jen krásná – obsahují anetol, látku zodpovědnou za vůni připomínající anýz a lékořici. A právě pro tuto chuť jej přidáváme do punče, svařeného vína, cukroví či likérů.