Aloe v květu ve Světě sukulentů

Právě kvete několik pozoruhodných druhů rodu Aloe, které je nyní možné vidět v expozici Svět sukulentů.

Rod Aloe a jeho reprodukční strategie

Rod Aloe patří do čeledi Asphodelaceae a zahrnuje stovky druhů rozšířených především v tropické a jižní Africe, na Madagaskaru a v menší míře také na Arabském poloostrově a v severozápadní Indii. Jde o skupinu sukulentů mimořádně úspěšnou v suchých a sezónně suchých biotopech, kde kombinuje zásobní pletiva, CAM metabolismus a nápadnou reprodukční strategii založenou na bohaté produkci nektaru. Většina druhů kvete v době, kdy je v krajině relativní nedostatek jiných zdrojů nektaru, a má proto význam nejen pro vlastní reprodukci, ale také jako důležitý sezónní zdroj potravy pro ptáky a hmyz.

Opylování a role návštěvníků květů

Z hlediska reprodukce jsou pro Aloe typické nápadně trubkovité květy, často červené, oranžové nebo žluté barvy. Mnohé druhy nesou znaky ornitofilie, tedy přizpůsobení opylování ptáky. U části druhů však došlo k posunu směrem k opylování hmyzem, zejména tam, kde jsou květy kratší, širší, světlejší nebo snadněji přístupné pro včely.

Pro rod Aloe je rovněž typické postupné rozkvétání květů uspořádaných v hroznu, čímž se prodlužuje doba nabídky pylu i nektaru. U mnoha druhů se navíc objevuje časové oddělení samčí a samičí fáze květu i prostorové oddělení prašníků (♂) a blizny (♀). Pro celý rod tak platí důležité pravidlo: návštěvník květu není automaticky účinným opylovačem. U jednotlivých druhů je třeba rozlišovat mezi pouhou návštěvou květu, odběrem nektaru či pylu a skutečným přenosem kompatibilního pylu na aktivní bliznu. To je zvlášť důležité u nápadně kvetoucích a hromadně rozkvétajících druhů.

Druhy právě kvetoucí v expozici

V expozici Svět sukulentů je nyní možné vidět v květu Aloe capitata, druh endemický pro Madagaskar. U pěstovaných rostlin se květní stvol objevuje v chladnější části roku; v zahradnických pozorováních bývá uváděna zejména druhá polovina zimy. Z morfologie květů lze soudit, že jde o smíšený systém otevřený přinejmenším ptákům i hmyzu.

Dalším zajímavým druhem je Aloe eximia, pocházející z centrálního Madagaskaru, kde roste v sezónně suchém tropickém biomu. Vytváří husté květní hrozny, jejichž poupata mají oranžové až cihlově červené zbarvení, zatímco po otevření květy přecházejí do žlutých až bělavě žlutých tónů. Tento barevný gradient je u aloí častý a může plnit signalizační funkci pro návštěvníky květů, stejně jako souviset s postupným stárnutím květenství.

Dalším zástupcem je Aloe ferox, jeden z nejznámějších druhů rodu. Má široký areál rozšíření v Jižní Africe, od Západního a Východního Kapska až po KwaZulu-Natal a Lesotho. Kvetení je výrazně zimní až časně jarní. Přestože jsou květy často masově navštěvovány včelou medonosnou, její příspěvek k tvorbě semen bývá malý, protože často přenáší pyl v rámci téže rostliny, a opylení tak není příliš efektivní. Jinými slovy, včel bývá na květech mnoho, ale pro vznik semen zdaleka nejsou hlavním tahounem. Naopak ptáci, a to nejen specializovaní strdimilovití, mohou být velmi účinnými opylovači.

Aloe microstigma je v jižní Africe široce rozšířený druh. Rostliny obvykle kvetou v časné zimě a často nesou dva až tři květní stvoly současně. Tento druh je považován za jednu z nejčastěji kvetoucích jihoafrických aloe. Z ekologického hlediska je to významné, protože v zimním období poskytuje bohatý zdroj nektaru a pylu v krajině, kde je konkurenční nabídka květů omezená.

Aloe karasbergensis pochází z velmi suchých, otevřených a často kamenitých stanovišť. I u tohoto druhu se opakovaně objevuje zimní až pozdně zimní kvetení. Květy jsou růžově červené až korálové, často se zelenavými špičkami, a produkují nektar nabízený opylovačům, mezi nimiž figurují ptáci z čeledi cukernatkovitých i okřídlený a lezoucí hmyz.