Tykvovité: čeleď, která nakrmila svět a překvapila botaniky

Když se řekne tykev, většině lidí se vybaví dýně na podzim, okurka v salátu nebo meloun v létě. Za těmito běžně známými plody se ale skrývá botanicky velmi zajímavá čeleď Cucurbitaceae, česky tykvovité.

Patří do řádu Cucurbitales a podle současných přehledů zahrnuje přibližně 100 rodů a zhruba 960 až 975 druhů. Najdeme mezi nimi okurku setou (Cucumis sativus), meloun cukrový (Cucumis melo), meloun vodní (Citrullus lanatus), dýně a tykve rodu Cucurbita, ale i méně známé druhy, jako jsou momordika, lufa nebo čajot. Vedle hospodářsky významných plodin do této čeledi patří také botanické pozoruhodnosti, například rody Dendrosicyos, Xerosicyos, Seyrigia či Corallocarpus.

Jak tykvovité poznáme

Tykvovité jsou převážně jednoleté nebo vytrvalé byliny s plazivým či popínavým růstem. Jejich typickým znakem jsou úponky, tedy přeměněné orgány, které rostlinám pomáhají zachytit se opory. Díky nim mohou šplhat po okolní vegetaci, konstrukcích nebo se rozrůstat po zemi do rozsáhlých porostů.

Pozoruhodné jsou také jejich květy. U tykvovitých bývají často jednopohlavné, což znamená, že jedna rostlina nese oddělené samčí a samičí květy.

Rostliny, které provázejí člověka po tisíce let

Tykvovité patří mezi hospodářsky mimořádně významné rostliny. Pěstují se po celém světě a lidskou civilizaci provázejí už tisíce let. Některé druhy mají původ v Americe, jiné v Africe či Asii. Jejich dnešní rozšíření je výsledkem dlouhého přesunu plodin mezi kontinenty, domestikace i cíleného šlechtění.

Právě tato čeleď dobře ukazuje, jak úzce jsou rostliny propojeny s lidskou společností, zemědělstvím i každodenním životem.

Hmyz v hlavní roli

Tykvovité zároveň ukazují, jak zásadní roli v přírodě hraje hmyz. Pyl mnoha druhů je poměrně těžký a lepivý, a proto se větrem přenáší jen omezeně. Úspěšná tvorba plodů tak často závisí především na včelách a dalších opylovačích.

V praxi je to dobře patrné ve skleníkové i polní produkci. Nedostatečné opylení může vést k deformovaným plodům, nižším výnosům a horší kvalitě sklizně. U některých pěstovaných okurek sice existují partenokarpické odrůdy, které tvoří plody bez opylení. Obecně jsou však tykvovité učebnicovým příkladem plodin silně navázaných na hmyzí opylovače.

Proč mohou být některé plody hořké

Pro tykvovité jsou typické také látky zvané kukurbitaciny. Ty mají výrazně hořkou chuť a rostlině slouží jako ochrana před býložravci.

V běžných kulturních odrůdách bývá jejich obsah nízký. Při stresu nebo nevhodném křížení se však může zvýšit. Silně hořké plody tykví či cuket se proto nedoporučuje konzumovat, protože vysoké koncentrace těchto látek mohou být toxické i pro člověka.

Ne všechny tykve vypadají jako tykve

Kdo zná jen okurky a dýně, může snadno nabýt dojmu, že tykvovité jsou v zásadě měkké, rychle rostoucí liány s velkými listy a šťavnatými plody. Některé rody z ostrovních a suchých oblastí ale ukazují, že evoluce v této čeledi byla mnohem pestřejší a odvážnější.

K nejpozoruhodnějším patří rody Dendrosicyos, Xerosicyos, Seyrigia a Corallocarpus. V rámci čeledi Cucurbitaceae představují mimořádně neobvyklé vývojové linie.

Dendrosicyos: strom mezi tykvemi

Rod Dendrosicyos je monotypický a zahrnuje jediný druh, Dendrosicyos socotranus, endemit souostroví Sokotra.

Jde o polosukulentní keř až strom, který na první pohled působí dojmem, že mezi tykve vůbec nepatří. Roste především v pouštních a suchých křovinných biotopech. Právě jeho stromovitý vzrůst je důvodem, proč bývá často označován za jedinou stromovitou tykvovitou rostlinu. V rámci celé čeledi tak představuje skutečný unikát.

Xerosicyos: „stříbrné dolary“ z Madagaskaru

Rod Xerosicyos je endemický pro Madagaskar a zahrnuje šest uznávaných druhů. K nejznámějším patří Xerosicyos danguyi. Anglicky se rostlině říká „silver dollar vine“, protože listy tvarem a barvou připomínají kulaté mince. 

Nápadně ztlustlé, sukulentní listy umožňují rostlině přežít i v extrémně suchém prostředí. Jde o výraznou ukázku toho, jak daleko může morfologická adaptace v rámci tykvovitých zajít.

Seyrigia: specialista na suché prostředí

Také rod Seyrigia je madagaskarským endemitem a rovněž zahrnuje šest uznávaných druhů. Jeho zástupci jsou vázáni především na suché oblasti jihozápadního Madagaskaru a některé druhy jsou popisovány jako hlíznaté geofyty se šplhavým nebo pnoucím růstem.

Rod Seyrigia představuje jednu z nejneobvyklejších forem redukce listové plochy a přesunu fotosyntetické aktivity na jiné orgány. Jinými slovy jde o výraznou evoluční specializaci na náročné stanovištní podmínky.

Corallocarpus: hlízy má a brambora to není

Rod Corallocarpus má přirozené rozšíření od tropické a jižní Afriky přes souostroví Komory a Madagaskar až po Arabský poloostrov a Indii. Na rozdíl od předchozích tří rodů tedy nejde o ostrovní kuriozitu omezenou na jediný region, ale o širší suchomilnou vývojovou linii.

Pro zástupce tohoto rodu je typická tvorba hlíz nebo kaudexu. Například Corallocarpus boehmii i Corallocarpus bainesii jsou pnoucí rostliny se zduřelým zásobním orgánem, rostoucí převážně v suchých tropech.

Čeleď mnohem pestřejší, než se může zdát

Rody Dendrosicyos, Xerosicyos, Seyrigia a Corallocarpus společně připomínají, že čeleď Cucurbitaceae není botanicky jednotvárná. Vedle známých kulturních lián zahrnuje i formy stromovité, sukulentní, kaudexové a geofytické, často spojené s těmi nejsuššími stanovišti.

Ostrovy jako Sokotra a Madagaskar zde fungují jako evoluční laboratoře, zatímco širší afro-asijské rozšíření rodu Corallocarpus ukazuje, že podobné adaptace nevznikly jen jednou, ale opakovaně a nezávisle.

Nejen plodiny, ale i cenný genetický zdroj

Pěstování rostlin z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae) v botanických zahradách představuje důležitý nástroj ochrany genetické diverzity a případné podpory pro vědecké výzkumy. Botanické zahrady uchovávají nejen ohrožené druhy, ale také plané příbuzné kulturních plodin a krajové odrůdy, které mohou sloužit jako významný genetický zdroj pro šlechtění odrůd s vyšší odolností vůči chorobám, škůdcům a měnícím se podmínkám prostředí. Vedle toho přispívají k výzkumu biologicky aktivních látek, k environmentálnímu vzdělávání veřejnosti a k podpoře ekologické stability, například ochranou opylovačů a souvisejících biotopů.