Expedice PERU 2008 se uskutečnila ve spolupráci s těmito partnery:
PERU 2008
Botanická zahrada hl. m. Prahy s podporou svých partnerů uspořádala ve dnech 18. 6. – 20. 7. 2008 botanickou expedici do pohoří Cordillera Blanca s cílem průzkumem odlehlých a dosud pouze omezeně prozkoumaných oblastí přispět k vytvoření podmínek pro ochranu rostlin a biotopů vyskytujících se v Národním parku Huascarán
Text a foto: Oldřich Vacek a Marcela Uhlíková
Když v letech 1526-27 dorazil ke břehům jihoamerického Peru zarostlý a dostatečně brutální Francisco Pizzaro, hnán vidinou snadného zisku velkého bohatství, doslova odstartoval dostihy v tom, kdo dřív, kdo víc, kdo krvelačněji... Na dlouhá léta (bez mála 50 let) se tak Peru vedle Bolivie, Ekvádoru a Mexika stalo místem drancování a dobyvatelských výprav ve jménu španělského krále a šíření křesťanství… V dobách současných se o Peru mluví jako o jednom z nejbohatších rozvojových států světa, je asi 17x větší než Česká republika, žije v něm kolem 28 milionů obyvatel, vedle španělštiny se v něm domluvíte i původním jazykem „kečua“ a vedle srdečných a milých lidí vás okamžitě dostanou zdejší přírodní krásy… Nepřijíždíme coby nenasytní Evropané, netoužíme po zlatě, nechceme se nikde natrvalo usadit, nehodláme plenit a podrobovat si tamní obyvatelstvo. Chceme jen dostatečně prozkoumat rostlinstvo a jeho životní podmínky. Je nás sedm, vesměs botaniků, a máme namířeno do And, přesněji do jejich nepatrné části – pohoří Cordillera Blanca. S touhou po dobrodružství, především pak potřebou něco nového objevit, vyfotit a určit, vyrážíme 18. června 2008 z Ruzyňského letiště směr Lima.
Po více než desetihodinové cestě jsme téměř na místě. No, ještě máme před sebou noční přesun do Carazu, městečka v nadmořské výšce 2 285 m a zhruba s 15 000 obyvatel. Odtud o 2 dny později, po uzavření dohody s místní „turistickou kanceláří“, která pro nás zajišťuje vše potřebné a nezbytné pro přežití v „ďábelských“ výšinách a mimo civilizaci, skutečně pomalu stoupáme do hor…
Cordillera Blanca
Pohoří Cordillera Blanca je jenom malou částí Jihoamerických And, nejdelšího souvislého horského řetězce na zeměkouli. Vzhledem ke skutečnosti, že 7 000 km dlouhé Andy začínají nad rovníkem ve Venezuele a končí daleko na jihu v Ohňové zemi, je Cordillera Blanca s 180 km délky a 30 km šířky opravdu malou částí And. Malou, ale rozhodně ne zanedbatelnou. Díky své poloze mezi osmým a desátým stupněm jižní šířky, díky hoře Nevado Huascarán, která je nejvyšším vrcholem pohoří, nejvyšším bodem Peru a pátým nejvyšším vrcholem Jižní Ameriky, se pohoří Cordillera Blanca honosí titulem nejvyššího pohoří tropického pásu Země. Z mlžných lesů na úpatí hor, jejichž stromy jsou porostlé tropickými broméliemi a orchidejemi, můžeme pozorovat jejich sněhem a věčným ledem pokryté vrcholy, které jsou doslova na dosah ruky. V pohoří se nachází 26 vrcholů vyšších než 6 000 metrů. Sníh a led však permanentně pokrývá vrcholy vyšší než 5 500 metrů a ledové splazy některých z ledovců sestupují do nadmořské výšky 4 500 metrů, kde se již potkávají se zástupci tropické květeny. To je také jeden z důvodů, proč naše botanická expedice míří právě sem. Máme možnost důvěrně se seznámit s rostlinami, jejichž domovem jsou tropy, a přesto jsou vystaveny podmínkám, které se vyskytují až neskutečně daleko na severu nebo neuvěřitelně daleko na jihu. Těch důvodů, proč míříme právě sem, je ovšem daleko více. Prakticky celé pohoří Cordillera Blanca se nachází na území Národního parku Huascarán. I přesto zde příroda musí čelit celé řadě ataků ze strany lidí. Původní polylepisové lesy jsou i přes přísnou ochranu postupně káceny a vzácné dřevo se stává vyhledávaným palivem nebo stavebním materiálem. Obojího je zde nedostatek. Původně lesní stanoviště střídají hostinné pastviny pro domácí zvířata. Ovšem ani pastviny nejsou ušetřeny působení člověka. Aby stará, pichlavá a tvrdá stařina uvolnila místo pro novou, mladou šťavnatou trávu vhodnou pro pastvu, jsou pastviny pravidelně vypalovány. Co nezvládne oheň, tomu pomůže pastevec mechanicky. Ostnité bromélie a kaktusy jsou z pastvin odstraňovány, aby domácí zvířata měla pohodlnější a příjemnější život a nezraňovala se o ostny. Původní biotopy tak mizí a s nimi i původní rostlinná společenstva. Ta jsou vytlačována a hubena společenstvy novými, s převahou rostlinných druhů, kterým nové podmínky vyhovují, nebo je alespoň tolerují. Druhy, kterým vypalování stařiny nevyhovuje, ustupují do nepřístupných refugií nebo zanikají. A to je další důvod, proč naši expedici směrujeme právě do těchto míst. Chceme zaznamenat společenstva rostlin tak, jak se zde doposud vyskytují, a tím pomoci pracovníkům národního parku, kterých je na vědeckou práci minimum: V roce 1995 bylo v národním parku zaměstnáno vedle ředitele šest referentů, sekretářka, řidič, čtrnáct terénních strážců a několik dělníků. Nemáme informace o vývoji zaměstnanosti v národním parku, ale domníváme se, že se situace do současnosti výrazně nezlepšila. Vzhledem k 340 000 hektarům rozlohy Národního parku Huascarán je možné konstatovat, že strážce národního parku je nejvzácnější druh, který se zde vyskytuje. Na druhou stranu správa parku umožní každému návštěvníkovi osobní setkání se strážci – při placení vstupního poplatku do parku.
Ovšem biotopy pohoří Cordillera Blanca nemusejí odolávat pouze útokům místního obyvatelstva. Pohoří, stejně jako celé Andy, je bohaté na nerostné bohatství, především pak na zlato, které přitahuje zájem zahraničních investorů. Povrchová i hlubinná těžba nerostných surovin si vybírá svou daň jak na tváři, tak i na biotopech pohoří. Změny v horách způsobuje také globální oteplování, jehož důsledkem je ústup ledovců a intenzívní pronikání rostlin do uvolněných lokalit.
Botanik je tvor líný
Kam až to jde, dojede autem. Na zajímavém místě zastaví, vyběhne do nejbližšího okolí cesty a „botanizuje“ – to jest sbírá, fotí zapisuje... Rostliny neutečou a zpravidla je jich kolem k průzkumu více než dost. Když je vědou nasycen (a to zpravidla není nikdy – je to přece botanik), nebo když časový plán expedice zavelí (což je skoro vždy), s nadávkami a připomínkami, co všechno ještě nestačil vyfotit, zaznamenat či najít, nasedne do auta a vyrazí k další lokalitě. Celosvětově zavedený postup! Tomu jsme chtěli zabránit a absolvovat expedici klasickým způsobem, tak trochu jako za časů Emila Holuba: pěkně po svých, pouze s podporou místních obyvatel. A osobně prozkoumat celou trasu expedice, včetně míst méně zajímavých. Pohoří Cordillera Blanca je pro takovou expedici jako stvořené. Cest sjízdných pro auto je zde botanicky řečeno jako šafránu, a tam, kam máme namířeno, to autem opravdu nejde. Cílem expedice je dostat se přes hlavní hřeben pohoří, překonat jej z jeho západních svahů na východní stranu, do údolí řeky Maraňon, která je jednou z řady zdrojnic Amazonky. A jinou cestou se pak vrátit zpět do údolí řeky Santa, která tvoří přirozenou hranici mezi pohořím Cordillera Blanca a Cordillera Negra. Trasa nám umožní poznat řadu botanicky, ale i zoologicky zajímavých a vědecky poskrovnu prozkoumaných biotopů, které se vyskytují na obou úbočích pohoří. Bohužel si toto poznání u netrénovaných biologů vybírá svou daň. Musíme překonat několik horských sedel v nadmořských výškách přesahujících 4 800 metrů (pouze pro porovnání: musíme několikrát vystoupit do výšky srovnatelné s nadmořskou výškou Mont Blancku – nejvyšší hory Alp), vyrovnat se se zdravotními problémy vyvolanými pobytem ve vysokých nadmořských výškách a nakonec i s akutní horskou nemocí, která postihla jednoho z našich kolegů. Překonat horské hřebeny pohoří Cordillera Blanca nám pomohly dopravní prostředky „s náhonem na všechny čtyři“, ne však kola, ale nohy.
Účinná pomoc
O náš náklad se podělilo třináct oslů a dva koně. Na celých dvacet dnů pobytu v horách se stali našimi nerozlučnými společníky. S jejich „řízením“ nám pomáhali tři místní a možných úskalí znalí mezkaři, o žaludky pečoval jeden taky místní, i evropskou kuchyni znalý kuchař. Za slovo místní možno doložit Kečuánci, indiáni. Kečuánci jsou původní obyvatelé And. Žijí v horských oblastech Ekvádoru, Bolívie, Peru a Argentiny. V současné době se ke kečuánské národnosti hlásí asi 13 milionů lidí a sami Kečuánci se považují za potomky Inků. Přivykli životu v horách a dokonale se adaptovali na snížený tlak ve vysokých nadmořských výškách. Podobně jako Šerpové v Himaláji nemají problémy s dýcháním a po horách dokonce běhají, což se o nás rozhodně říci nedalo, a to ani po dvacetidenní aklimatizaci. Zkrátka osli přepravovali prakticky všechen materiál, jako jsou stany, spacáky, počítače, potraviny, bomby s plynem na vaření a elektrický agregát na výrobu elektrického proudu pro počítače, dobíjení baterií fotoaparátů a vysílaček a konec konců i pro večerní svícení. Koně pak sloužili jako sanitky svážející ty z vědátorů, kteří už měli vědy takříkajíc dost a boleli je nožičky, hlavičky, vynechávali jim plíce nebo všechno dohromady. Pokud právě nikdo netrpěl (a to k naší cti bylo většinu času), tak aspoň nosili fotobrašny s aparáty. Je až neuvěřitelné, jaký terén byla tato otužilá a trpělivá zvířata schopná překonávat.
Cíl expedice
Cílem expedice nebylo pouze studovat rostliny a jejich biotopy, nýbrž se rovněž seznámit se stanovištními podmínkami. Jak již bylo řečeno v úvodu, pohoří Cordillera Blanca je nejvyšším pohořím nacházejícím se v tropickém pásmu Země. Jsme sice v tropech, ale pozor na teploty v noční době: v nadmořských výškách nad 3 800 metrů zde pravidelně a zcela běžně mrzne. Zatímco během dne se teploty vyšplhají i nad dvacet stupňů. Klimatická data, tedy teploty, srážky a sluneční radiace jsou pravidelně měřena pouze v několika málo městech v údolí. Z hor žádné údaje k dispozici nejsou a nás právě zajímá, s jakými teplotními rozdíly se musí místní „tropické“ rostliny vyrovnávat. Proto s sebou vezeme i teploměry, které nám umožňují měřit jak denní vývoj teplot, tak i teplotu rostlin na jejich povrchu či uvnitř jejich těl. Výsledky měření jsou zajímavé minimálně u „chlupatých“ kaktusů: Rozdíl mezi teplotou ranního vzduchu, který má u země téměř – 5 oC, a vnitřkem kaktusu je šest stupňů. V kaktusu tedy rozhodně nemrzne! Být chlupatý se v horách vyplatí.
A nyní odpověď na zásadní otázku. Objevila expedice nějakou novou rostlinu? Rádi bychom odpověděli, že ano. Musíme však odpovědět, že zatím nevíme. Zda ano či ne, to ukáže čas. Rostlin pro nás ne úplně známých (tzn., že jsme schopni je zařadit alespoň do čeledi) jsme nalezli přehršel. Kolik jich nebude známých pro vědu, musíme teprve ověřit porovnáním s dosud publikovanými vědeckými pracemi. Jedno ale víme skoro jistě. Pro Kečuánce jsme asi nic nového neobjevili, ti znají svou přírodu dokonale.
Trasa expedice
Během dvaceti dnů jsme se pohybovali na území ne větším než 150 km2. Výchozím bodem před přesunem do hor se pro nás stal tábor v Cashapampě, ve výšce 2.853 m n. m. Následoval aklimatizační výstup okolo řeky Santa Cruz k jezerům Ichiqcocha a Jatuncocha (asi 4 200 m n. m.). Prvním záchytným bodem na úpatí hor se stal Hualeallan (3.300 m n. m.), následovaly Huishcash (4 350 m n. m.), tábor pod horou Alpa Mayo – Rujna Alpa Mayou, odkud jsme překonávali pas ve výšce 4 852 m n. m. a o pár hodin později 4 750 m n. m. V táboře Jankarurisch (4 250 m n. m.) nás pro horskou nemoc opouští kolega Roman. Nevypadá to s ním moc dobře, i když indiáni nasazují lektvary z horských bylin. Nakonec se s vypětím posledních sil vyhoupne do sedla a sjíždí do bezpečí nížiny, kde vyčká našeho návratu. Výstupy přes pasy Gara Gara (4 831 m n. m.) a Nesa Pata (4 460 m n. m.) absolvujeme s vypětím všech sil, ráno se probouzíme při – 6 oC. Před sestupem do civilizace – Pomabamba, kde musíme doplnit zásoby – překonáváme nekonečný výstup do Pucajirca (4 640 m n. m.). V Pomabambě absolvujeme blahodárnou termální lázeň v tamních betonových vanách a stáváme se na okamžik „novými“ lidmi. Po dvou dnech oddechu máme už zase namířeno vzhůru: Panorama zasněžených hor v čele s Huascaránem a Huandoy tvoří malebnou, trošku mrazivou kulisu příštího tábora ve výšce 4 150 m n. m. V pevnosti Yaino nedaleko tábora Quisuar trochu zapochybujeme o významu Machu Picchu (O této incké památce ve výšce kolem 4 000 m n. m. toho mnoho vědět není, ale to jen proto, že až sem se nikomu škrábat nechce – „bolí to“!) Z pasu Pucajirca (4 640 m n. m.) kolem stáda krav skoro padáme do tábora Tuctu pampa (4 212 m n. m.) Při botanizování potkáváme dvě Češky, které se do „Blanky“ vydaly jen tak, na rekreaci… V Molinu, kde získáme k večeři pár pstruhů, nabíráme síly pro poslední zásadní výstup, kterým je Punta Yanavacu (4 850 m n. m.) – s mlhou, sněhovou vánicí, kostrami oslů a krav a kde skoro ztrácíme dalšího člena výpravy (při botanizování si jaksi nevšiml, že cesta se stáčí na opačnou stranu). Druhý červencový den opouštíme hory. Symbolicky s Huascaránem téměř na dosah.
Díky horské božstvo. Díky za to, že jste nás nechali zažít tu neopakovatelnou krásu!