Severoamerická polopoušť

Mexiko a sbírka zimovzdorných sukulentů

Botanická zahrada se již několik desetiletí zabývá nejen pěstováním, ale i výběrem nových druhů schopných přečkávat středoevropské podmínky bez větších pěstitelských opatření.
Kolekce zimovzdorných sukulentních rostlin jsou soustředěny do dvou míst. Nedaleko
výstavního sálu v areálu JIH a v jižní části areálu SEVER. Expozice v areálu JIH ukazuje na poměrně malé ploše otužilé druhy v nekryté části a choulostivější druhy v prosklené vitríně.
V daleko širším sortimentu je sbírka představena v areálu SEVER, v expozici nazývané Mexiko. Na ploše 3000 m2 se snažíme kolekci představit v co nejpřirozenější podobě i s doplňkovou vegetací. Do tohoto prostoru bude začleněn velký skleník s méně otužilými druhy.
V expozici jsou vysazeny zejména druhy rodu Opuntia, ale najdeme zde i další zimovzdorné kaktusy a sukulenty, zajímavou sbírku trvalek a dřevin.

Termínem zimovzdorné sukulenty je míněna uměle vyčleněná skupina sukulentních rostlin, tolerantních vůči středoevropskému klimatu. Botanicky je tato skupina značně nesourodá a obsažené taxony nepocházejí pouze z čeledě Cactaceae, ale i Portulacaceae, Crasulaceae, Agavaceae, Liliaceae a dalších. Zjednodušeně lze za zimovzdorné považovat druhy rostoucí v polopouštích severně od mexické hranice. Jedná se především o státy jihozápadu USA, v polohách nad 1000 m n. m, a jihu Kanady. V odolnosti proti mrazu napomáhá kaktusům vysoký obsah pektinů a schopnost seschnout na podzim i při dobrém zásobení vodou.

Expozice jsou především zaměřené na severoamerické zástupce rodu Opuntia. Všem druhům tohoto rodu jsou společné články, opatřené velice nepříjemnými glochidy (drobné trny) v areolách a struktura obalu semen. Ovšem nejcharakterističtější jsou pro ně koncem jara (červen) vykvétající velké různobarevné květy, často zakrývající celé tělo rostlin. Od podzimu do jara na článcích vytrvávají velice okrasné, dužnaté, červené až tmavě fialové plody. Obsahují alkaloidy, které mohou navozovat opojné stavy.
Opuncie jsou evolučně starou skupinou, dávno oddělenou od původních zástupců čeledi kaktusovitých. Jejich rozšíření je opravdu impozantní. Na severu zasahují až do Britské Kolumbie v Kanadě (severní hranice areálu druhu Opuntia fragilis), na jihu druh Tephrocactus darwinii proniká do Patagonie.
Botanicky je lze podle dužnatosti plodů rozdělit na dvě skupiny. Druhy se suchými plody mají zároveň výrazně větší semena (>6 mm). K nejznámějším patří Opuntia fragilis s válcovitými články či hustě vytrněná Opuntia polyacantha nebo červeně kvetoucí Opuntia erinacea v. utahensis.

Z opuncií s dužnatými plody bývá nejčastěji pěstována Opuntia phaeacantha se žlutými květy. Řadí se k robustnějším druhům. V kultuře se nachází mnoho kultivarů často hybridního původu.

Další běžně pěstovanou je drobná plazivá a málo otrněná Opuntia humifusa. Habituelně výjimečnou skupinu opuncií tvoří rod Cylindropuntia. Dorůstají do velikosti menších keříků s patrovitou strukturou. Jednotlivé válcovité články jsou členěny do výrazných hrbolů. Poměrně velkými květy vykvétají až ve vyšším stáří. Na ploše je vysazena červeně kvetoucí Cylindropuntia imbricata.

Většina opuncií patří k snadno pěstovaným rostlinám. Ideální polohou je jižně exponovaný svah s dostatkem slunce. Vyhovuje jim běžný kaktusový substrát, ale i vysazení do silně kamenité či písčité půdy ve volné kultuře. Většině druhů nevadí zimní déšť, naopak velmi časná zálivka stimuluje tvorbu květů.